Deathlord Rapshider, the Luckbringer

Bylo obyčejné odpoledne v Silvermoonu. Zrovna jsem držel stráž. Najednou přiběhl posel s tím, že Arthas s jeho Pohromou postupují z Ghostlands přímo na naše město a ničí všechno, co jim přijde do cesty. Naše velitelka Lady Liadrin vydala rozkaz okamžitě vyrazit k jižní bráně Quel'Thalasu. Já, jakožto Mistr řádu Krvavých rytířů, jsem neměl ani trochu obavy z boje proti těm nemrtvým nestvůrám. Světlo bylo při mně. To mi stačilo.

Vyšli jsme jako první obranná linie, tvořená jak z nováčků, tak i zkušených válečníků. "Nesmí projít dál, musíme je zastavit!" zavelela Liadrin. Všichni se semknuli před branou a mlčky pozorovali, jak se ta horda hnijícího a páchnoucího masa blíží. Najednou vypadal jinak. Chlad mu pražil z tváře, vlasy měl bílé a jel na koni, který byl jen celý z kostí. Čekali jsme ve formaci na další rozkazy. Najednou se skupina ghúlů rozběhla proti nám. "Je to tady," řekl jsem si v duchu. Jakmile se přiblížily na dostatečnou vzdálenost, velitelka dala povel pro šípovou palbu. Smršť šípů rozmetala většinu ghúlů a ty zbylé jsme dobili. To nebylo nic obtížného. Poté se na nás ale valila už velká skupina nemrtvých pavouků, dalších ghúlů a velikých zrůd, které vypadali jako sešité z mnoha těl. "Na ně!" zněl rozkaz a všichni jsme vyrazili do protiútoku. Bojovali jsme, co nám síly stačily, ale bylo hned poznat, že to nebude stačit. "Je jich víc, mnohem víc, toto nemůžeme zvládnout", opakoval si každý sám pro sebe, a dokonce i naše velitelka. "Potřebujeme posily, musím všechny informovat o tom, co se tu děje!" řekla Liadrin a s dvěma bojovníky se stáhla, sedli na své koně a jeli co jim síly stačily, aby včas sehnali posily. 

 Naše obranná skupina pomalu slábla, zatímco s každým padlým jsme slábli, nepřítel sílil. Nikdo se ale nevzdával, Silvermoon jsme chtěli bránit do posledního muže! Bojovali jsme s mečem v ruce a rodnou zemí v srdci. Když v tom najednou prásk. Tma. Ticho. Omráčil mě jeden z kostlivců svým palcátem. Když jsem se probral, byl jsem zamotaný v síti, v síti, která byla ze zvláštních vláken a nešlo se z ní dostat. Strašně mě třeštila hlava. Když jsem se pootočil po okolí, většina skupiny už byla mrtvá. Pohroma už postoupila víc do lesů Quel'Thalasu, vstupní bránu se nepodařilo ubránit. Viděl jsem svého kamaráda, otočeného zády ke mně, který nebyl zamotaný v síti. Jelikož kolem byla pořád spousta nepřátel, špitnul jsem na něj. "Psst, Koltiro, dostaň mě z toho." Když se otočil, strnul jsem. Už to nebyl můj známý. Měl bledou kůži. Bledé až bíle vlasy a oči. Měl modré. Vypadal podobně, tak jako se říkalo o princi Arthasovi. "Ne! To nemůže být pravda!" zařval jsem. Neměl jsem to dělat. Když jsem se otočil, stál za mnou ON. Sám bývalý paladin Stříbrné ruky, princ Arthas. V ruce držel velký runový meč, který oplýval chladem a měl na sobě lebky pravděpodobně berana. "Nikdy jsem takovou zbraň, neviděl.." řekl jsem si pro sebe. Strnutý v pavoučí síti jsem se na něj díval a ani nedýchal. Princ napřáhl svůj meč a prohnal mi ho srdcem a padl jsem na zem s velkou ránou v hrudi. Neumřel jsem. Vstal jsem ze země a cítil, že je něco jinak. Mám chuť zabíjet, chuť plenit. V žilách mi koluje led! Můj zájem bránit Silvermoon se změnil v neutuchající touhu vyvraždit všechno co mi přijde do cesty a pomoci novému pánovi prorazit si cestu až ke studni Sunwell, která nám pomůže oživit Kel'Thuzada. 

Plenili jsme. Obrana elfů padala jako domečky z karet. Neměli proti nám žádnou šanci. Zanedlouho jsme se dostali k branám Silvermoonu. Arthas poručil elfům, aby nám otevřeli brány a nechali nás v klidu projít. Vyšel proti nám Grand Magister Belo'vir a sdělil, že žádná z armád nikdy nedobyla Silvermoon. To ale nevěděli, co je čeká. "Povozy těl, na svá místa a palte, my si tu cestu uděláme!" Těl bylo skutečně dost a nabíjeli se i kameny, cokoliv, co by poškodilo zdi města. Chvíle ostřelování stačilo na to, abychom se probili do města. Všude pobíhali zmatení obyvatelé, mezi nimi i vojáci, kteří se snažili z posledních sil bránit své obydlí. Všichni padli. Vyplenili jsme domy, ženy, děti. Nikdo neunikl ničivé moci Pohromy... Po oživení jsme následovali a plnili rozkazy krále Lichů. Plenili jsme, co se dalo, oživovali padlé vojáky i hrdiny. Bylo toho tolik, že už si to všechno nepamatuju. Největší zlom nastal, když byl útok na naši základnu v Northrendu, Icecrown. Nepřítel prolomil obranu a náš vůdce, padl. My jsme zrovna byli na opačné straně kraje, obstarávat nová těla pro tvoření ghúlů. Byl to nevšední pocit. Už mi žádný hlas v hlavě neříkal, co mám dělat a cítil jsem volnost mysli. Chuť plenit, vraždit a provádět utrpení mi zůstala. Když jsme neměli žádného pána, který by nám dával rozkazy, vydal jsem se na cestu "domů". Jediné místo, na které jsem si dokázal vzpomenout, byl Silvermoon. Přijel jsem k bráně a hned mě zastavili stráže. "Ty máš asi dobrou kuráž, vrátit se sem, zrádče!" a přitom do mě bouchl pěstí. Nechápal jsem. Nechtěli mě ani pustit za bránu. Po chvilce domlouvání jsem byl vpuštěn, ale jeden dodal: "Sežerou tě." Když jsem šel ulicemi, vybavoval jsem si ty jatka, která jsme zde provedli. Žádný náznak lítosti, ani smutku ve mně nebyl. Uvědomil jsem si, že Pohroma ze mě vytrhla jak city, tak i pocit bolesti. Necítil jsem nic, jen led. Když jsem šel tržištěm, všichni si na mě ukazovali, nadávali mi, plivali na mě a někteří i bili. Byl jsem jak pes. Pes, do kterého si každý kopne. Neviděl jsem v tom budoucnost a opustil město. Začal jsem se toulat světem, bez myšlenky. Někdy jsem něco vyplenil, přepadl kolemjdoucí. Nebavil mě tento styl života. Přemýšlel jsem, že se vrátím do Northrendu a zkusím najít ostatní Rytíře Smrti. Ještě před odjezdem jsem se chtěl stavit v Orgrimmaru, nakoupit si nějaké věci sebou. Vydal jsem se na cestu do Durotaru, k branám toho velkolepého města... 

Rapshider