High Priest Inoxlia

Na vyvýšené dřevěné lavici, v prostorném stanu, který se nacházel poblíž Deliverance Point na Broken Shore a sloužil jako polní nemocnice, ležel trpaslík. Byl mrtvý, ne však dlouho. Přes pravou stranu obličeje až po levé stehno měl otevřenou ránu – zubatou a nerovnou, jistě způsobenou seknutím démonického ostří.

Bylo až s podivem, že žil tak dlouho, aby se dostal na léčitelský stůl. Inoxlia si mrtvého prohlížela, nebylo pro ni běžné ošetřovat trpaslíky a tenhle navíc ani nevypadal jako voják. Z jeho oděvu usoudila, že nejspíš patřil k Explorer´s League – trpasličí archeologické komunitě. Chudák se asi připletl moc blízko k bojům před hrobkou Sargerase. Zapsala si čas a příčinu úmrtí a rutině ho začala prohledávat. Byl to běžný proces, mrtví už své cennosti nepotřebují a péče o raněné je nákladná. Otevřela koženou brašnu, kterou stále tak křečovitě svíral. Byla v ní antracitová kostka se zlatě zářícím okem a čtyřmi pyramidami, po jedné na každé ze stran, rámující ono oko. Sundala si zakrvácenou rukavici a artefakt z brašny vytáhla. Podivně jí v ruce vrněl, skoro jako když přede kočka. Všimla si, že se na kostce nachází ještě nějaké pohyblivé části a na nich runy. Nepřipomínaly jí žádný známý jazyk, no někde už je viděla. 

Nebyl čas. Artefakt musí počkat. Do stanu jí donesli dalšího raněného – mladého Darkspear trola s vyděšeným výrazem. V náručí držel svá vlastní střeva. Trhlo s ní. Ne že by podobných zranění za svůj dlouhý elfský život neviděla na tisíce. Však jen před chvilkou jí tu ležel skoro rozpůlený trpaslík. Tenhle trol jí ale připomněl obraz z minulosti. Minulosti, na kterou si přála nevzpomínat.

Psal se rok 6 (599 Královského kalendáře) a kmen lesních trolů Amani společně s orkským warlockem Gul'danem prolomil magickou barieru chránící elfské království Quel'Thalas. Do lesů Eversongu začala proudit početná armáda krvežíznivých trolů a Orgrimovy hordy a zmasakrovala každého, kdo se jim postavil do cesty. Inoxlia byla tou dobou novickou – kněžkou v učení, a zrovna trávila čas na rodinné vinici mimo bezpečí hradeb Silvermoonu. Útok byl překvapivě rychlý, nedostalo se k nim vůbec žádné varování a armáda to byla obrovská. V mžiku zachvátily vinici plameny a ona přidušená kouřem upadla do bezvědomí. Probrala se až za dlouho. Svázaná, uvězněná v nepřátelském táboře. Jistě by padla za oběť divokým trolským bohům – loa, kdyby nebyla tak zběhlá v léčitelství. Její první pacient – mladý lesní trol s vyhřezlými střevy.

Oklepala se z prvotního šoku, a tak jako tenkrát v trolském táboře, začala mladého vojáka ošetřovat. Dala mu napít lektvaru tlumícího bolest, jemně zatlačila vnitřnosti zpět do břišní dutiny, pomocí magie světla zastavila krvácení a ránu precizně zašila.

Pracovala ten den dlouho. Počty raněných se v posledních dnech stále stupňovaly. Slunce už dávno zapadlo a poslední ošetření byli vyneseni na provizorní lůžka kolem ohnišť. V kempu utichlo. Seškrabala nožíkem z pracovního stolu zbytky tkání a zaschlé krve a ledabyle ho otřela hadrem. Pracovní nástroje ponořila do nádoby s lihem, sundala si zašpiněné oblečení a unaveně se odklidila do druhé části stanu. Vzduch tu byl mnohem lepší. Uprostřed malé tlumeně osvětlené místnosti byly naskládané huňaté kožešiny, opodál stál menší stolek a na něm zdobená karafa s červeným vínem a jednou skleněnou číší. Nalila si, přivoněla a smočila v hustém víně rty. Zašklebila se a sklenku do sebe s odporem kopla celou.
"Za takovej patok by měl někdo přijít o hlavu" pomyslela si a posadila se do měkkých kožešin.
"Zítra si zajedu do Dalaranu, nebo ještě líp. Do Suramaru! Tamější víno je pr-vo-tříd-ní!" těšila se a dolila další sklenku. Oči jí náhle spočinuly na kožené brašně toho podivného trpaslíka. Úplně zapomněla. Natáhla se pro ni a vyjmula z ní znovu onu zvláštní kostku. Vypadala skoro jako hračka, možná nějaký hlavolam? Začala náhodně stlačovat pohyblivé části a horlivě polykala to odporné víno. Ani se nenadála a karafa byla prázdná. Zvláštní. Nepřišlo jí, že už tu sedí tak dlouho.
Cvak. Padla správná kombinace. Kostka se okamžitě vznesla do vzduchu a ozářila celou místnost temně fialovým světlem.
"Otevři mě! Otevři mě! Otevři mě! Jen tehdy poznáš mír. Y'knath k'th'rygg k'yi mrr'ungha gr'mula" hlasitě šeptal hluboký hlas. Polilo jí horko. Cítila jak se topí v nicotě, která náhle zaplavila celý stan. Temný hlas jí zněl v hlavě jako ozvěna. Trvalo to snad věčnost.
Cvak. Ozvalo se znovu a kostka s dunivým zvukem dopadla na zem. Temnota se rozplynula a Inoxlia se zase mohla zhluboka nadechnout. Chvilku na kostku nevěřícně zírala. Konečně jí došlo jakým jazykem jsou psané ty runy. Shath'Yar – řeč prastarých bohů a jejich posluhovačů.
"Dobře. Ráno zajedu do Dalaranu a kromě nákupu vína navštívím taky Dariness. Ta bude určitě mít nějaké informace o artefaktech voidu" řekla si nahlas pro sebe. 

Tu noc se jí nespalo dobře. Zraněný trol jí vehnal do snů obrazy z druhé války a z jejího dvacetiletého vězení v Zul'Amanu. A kostka, ta proklatá kostka jí pořád našeptávala a temně pokřivovala ty už tak otřesné výjevy. 

Vzbudila se k poledni celá zpocená a unavenější, než když si lehala. V nemocnici už se pilně pracovalo, bylo slyšet cinkání nástrojů a sténání zraněných. Oblékla se, hodila si přes rameno brašnu s artefaktem a rozhrnula těžký závěs, který jí od nemocniční části stanu odděloval. Okamžitě ji přes nos praštil nepříjemný zápach krve, zvratků a lihové desinfekce. Rychle prošla skrz nemocnici, k jejímu zklamání to venku nevonělo o moc líp. Otráveně se vydala k wyvernám. 

O několik týdnů později.

Z oblohy děsivě shlížela felem prolezlá a téměř zničená planeta. Argus. Spojenecká armáda Hordy a Aliance se na ni již, s pomocí draeneiské vesmírné lodi Vindicaar, vydala. Inoxlia na ní měla také své místo, no musela nejprve dokončit svůj projekt. Studium voidu a prastarých bohů jí úplně pohltilo. Posbírala za ten krátký čas tolik knih, svitků a informací ať už od Dariness, z vyzvídání členů Reliquary, z kirintorské knihovny nebo od stínových kněží z Conclave. Od těch se obzvlášť dozvěděla věci. Proto tu teď stála v Šeptajícím lese před jezerem Tyr´s Fall, které skrývalo vchod do Tyrovy hrobky. Údajně se z ní mnozí stínoví kněží pokoušeli přinést prastarý a nebezpečný artefakt. Jakousi obětní dýku s vlastní agendou, která na Azeroth už tisíce let rozsévá chaos a která stojí za těmi nejhoršími nočními můrami, co svět zažil. 

S dřevěnou loďkou, která byla příhodně přistavená na okraji jezera, doplula do míst, kde se měl vchod do hrobky nacházet. Vypila lektvar dýchání pod vodou, svlékla se a skočila. U dna byl vskutku onen vchod. Staré žulové kameny pokrývala silná vrstva řas a chaluh. Musela se jimi trochu probojovat než se dostala k chodbě, která jí zavedla do otevřeného prostoru, kam už voda nemohla. Překvapivě tu bylo světlo, jakési titánské pochodně celý prostor tlumeně osvětlovaly. Všechny zdi zdobily reliéfy popisující Tyrův souboj s Kith'ixem a Zakajzem. Pokračovala dál, hlouběji do hrobky. Vzduch byl stále hutnější a nechutnější, byl cítit sladce po tlejícím mase mrtvých Twilight's Hammer kultistů, plísní a rybinou. Čím hlouběji šla, tím víc mrtvol pokrývalo zem, už je ani nezvládala překračovat a musela šlapat po nich. Zmocnil se jí strach.

Konečně se dostala z poslední úzké chodby. Otevřela se před ní prostorná síň. Z polorozpadlého stropu do síně vtékala voda z jezera a vytvářela uprostřed mělkou louži. V té louži ležel zdánlivě mrtvý C'Thraxxi ve velmi zachovalém stavu. Z okolních stěn visely obrovské řetězy z titánské magie. Byly porušené.
"To musí být Zakajz" vydechla překvapeně. Místností se rozezněl smích.
"Ah, nový nositel. Nečekaný nositel. Ale ano, vidím nás společně páchat velké věci. Zmocni se mého vězení a já tě povedu… alespoň prozatím" zněl vábivý ženský hlas. Opodál mrtvého monstra ležela na zemi dýka. Zahnutá jako srp, se zubatou čepelí a modře zářícím okem.

"Oni si mě nezasloužili nést. Znali cenu za své selhání. Všichni selhali" ozvala se zase dýka. Inoxlia váhala. Proto je tady. Proto sem přišla, a přesto teď váhala. Co když je to lest. Dotkne se dýky a ona ji zabije. Tak jako zabila všechny ty kultisty a stínové kněze, co se o to pokusili před ní.

Po chvilce přistoupila k dýce a s hlubokým nádechem konečně sevřela její rukojeť. Pocítila napětí v paži a podivné teplo se jí rozlilo po těle. Cítila jak spolu souzní. Dýka ji přijala. Xal'atath, čepel Černé říše.
"Ah ano. Výborně. Vidím velké věci, ale nejdřív... Zakajz. Kultisté se ho snažili probudit. Mohou se o to pokusit znovu nebo se probudí sám. Musíme pozřít jeho esenci, aby se tak nestalo. Víš, že musíme..." šeptala Xal'atath. Inoxlii to přišlo trochu podezřelé, ale rozumné. Přistoupila tedy k opodál ležícímu C'Thraxxi a zabodla dýku do jeho rosolovitého těla. Do síně se vplížila nicota. Tentokrát se s ní ale nedusila, naopak. Cítila jak ji ovládá, jak ji má pod kontrolou. Protékala jí mezi prsty po čepeli dýky do nitra spícího monstra. Trvalo to jen malou chvilku a Zakajz se rozplynul. Jakoby nikdy neexistoval.

O rok později.

Stála ve stínu obrovského meče zabodnutého v planetě, v samém středu Silithusu. Sargeras a jeho Legie byli poraženi, no Azeroth krvácela. Sledovala jak se druidi a šamani zoufale snaží zacelovat rozpraskané rány země a hořce se usmívala. Ztratila ji. Xal'atath.
"Proč tu pořád stojíš? Jsi léčitel. Jedna z nejlepších. Dokonce tě prej za zásluhy ve válce proti Legii povýšili na velekněžku. Nepomohla si při obraně Undercity. Padla spousta našich! Potřebovali tě a ty tu furt jen stojíš a nic neděláš. Jen piješ" zamumlal starý orkský šaman a stoupl si vedle ní.
"Horda má teď prej nový spojence. Zandalari troly. Zachránili jejich princeznu nebo co. Všichni jsou v pohybu. Měla bys ses přidat" pokračoval. Jen se na něj usmála.
"Tohle dneska přišlo..." podal jí dopis opatřený pečetí Reliquary. Vzala si jej. Byl od Dariness, že prý archeologové v Nazmiru narazili na nějaké ruiny, které by ji mohli zajímat.

Tu noc otevřela kostku jako obvykle. Puzzle box of Yogg-Saron se jí říkalo, jak zjistila ze svého bádání. Zazněl šepot, jaký před tím ještě neslyšela.
"V zatopeném městě leží a sní. Srdce utonulého boha je černý led. Ryby znají všechna tajemství. Znají chlad. Znají temnotu."
"Do Zandalaru tedy..." povzdechla si.